Maják v přístavu

23.11.2023

Ach, jak často se trápíme nenaplněnými očekáváními, která klademe na druhé! O co by byl náš život jednodušší, kdybychom zvládli utišit vlastní mysl a zbavili ji předpokladů a nároků, jak má svět vypadat, jak mají druzí konat a jak má být náš vlastní život žit. A my se jako akrobatičtí jezdci každý den snažíme ty splašené koně našich myšlenek uřídit. V našem jediném světě, který pro nás existuje. Svět uvnitř nás. Ten, skrze který se díváme ven. Ten, který si neseme v sobě. Výjimečný, neopakovatelný. Miliony lidí, miliony životů, miliony jedinečných světů pojících se do obrovského celku. Celku, který nikdy nespatříme v jeho skutečné podobě. Vnímáme ho totiž přes sklíčko vlastního zraku. Obrázek stejného pokaždé jiný. Kaleidoskop světa…

Každý se díváme skrz jiný střípek, pro každého z nás se paprsky lomí v jiném místě, každý má prasklinku jinde, mozaika barev u každého nezaměnitelná a dechberoucí. Díváme se na totéž, jen z jiného úhlu, přes jiné oči. A přesto sami sebe dokážeme přesvědčit, že naše očekávání jsou oprávněná. Přesto dokážeme sami sebe zraňovat tím, že nejsou naplněná. Tak moc bychom si přáli, aby nám někdo druhý porozuměl natolik, že by všechny ty odlesky viděl stejně jako my. Aby naše příběhy zažil s námi, pocítil je, dýchal stejné vůně a mohl okusit pohled na všechny naše zdolané hory a přeplavané řeky… Ale to nejde. Bylo by pošetilé něco takového po druhých žádat. V krasohledu světa zkrátka kráčíme ve svých botách sami. Nikdo si je nikdy spolu s námi neobuje. Ne, není nám dáno skutečně poznat svět toho druhého, ani přes naši upřímnou snahu a vzájemnou blízkost. To ale neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet. To je na této životní beznaději nadějné a krásné. Láska k druhým nás nutí v tomto vzájemném objevování našich světů neustávat. Lásce nevadí, že svět druhého nikdy zcela neodhalí. Úplně jí stačí, že se ho může dotknout. Nemusíme totiž vidět svět očima druhých. Stačí si zamilovat jedinečné barvy jejich pohledů.

Naši přátelé, partneři, rodiče, terapeuti, koučové, nikdo za nás v našich neobyčejných světech nemůže vyřešit nebo vybojovat naše boje. I kdyby chtěli sebevíc nebo byli z lásky odhodlaní udělat pro nás cokoli. Svým temným místům stejně nakonec musíme stanout tváří v tvář každý sám, musíme si všechno s vyhrnutými rukávy poctivě odpracovat, protože jen my jsme pány svého světa, světa, který je pro druhé nepoznatelný. Ale mít někoho v zádech, kdo nám upřímně fandí, kdo je na naší straně, kdo nám říká pravdu, kdo nás popostrčí, když je to třeba, kdo nás nutí přemýšlet, kdo nám položí tu správnou otázku ve správný čas, kdo nám skutečně a opravdu vědomě naslouchá a vnímá nás se vším, co k nám patří, kdo tiší naše rozjitřené nitro a vrací nás zpátky k sobě, kdo v nás věří, že to zvládneme, a dává nám to najevo, kdo nám chce upřímně pomoci a hledá s námi cesty, kdo nám dává svobodu být takoví, jací jsme, a nesoudí nás, mít někoho takového v zádech je pro naše dennodenní vnitřní boje, ať jsou sebemenší či zásadní, naprosto klíčové. Takoví lidé jsou v našich životech výjimeční, jsou totiž našimi opěrnými body.

Ne každý z nás měl to štěstí, aby prožil dětství se svým opěrným bodem v zádech. Buďme skutečně vděční, pokud se nám takového daru dostalo. Pro dítě je tato opora až kriticky potřebná. Dítě se totiž může bez obav rozletět do světa a roztáhnout křídla, jen když takový opěrný bod cítí. Může ho mít kdekoli, ale zkrátka jen, když ví, že tam někde je, může svět beze strachu objevovat, zažívat dobrodružství, zkoušet a také chybovat. A tím i růst. Protože kamkoli jde, cítí tuto jistotu, toto bezpečí v zádech. Když ale takový opěrný bod nemá, stále se ohlíží za sebe, hledá tuto chybějící část, cítí ohrožení, nemá totiž krytá záda, nemůže se opřít. Jak potom může bezstarostně objevovat svět a zažívat dobrodružství, jak může zkoušet všechny chutě světa, když všude cítí ohrožení a číhající nebezpečí? Dejme našim dětem (ať už těm vlastním, nebo těm, které to zkrátka potřebují) pocítit onen opěrný bod. Dejme jim s láskou zažít jistotu, že i když s nimi jejich svět nemůžeme zažívat, i když ho s nimi nikdy zcela nepoznáme, budeme tu pro ně pevně stát a dovolíme jim se kdykoli za jakýchkoli okolností opřít.

Pro všechny děti, které jsou někde hluboko v nás dospělých stále ještě zraněné a nepodpořené a kterým už konečně chceme dopřát bez obav vzlétnout, posílám po větru slova, která jsem z hloubi srdce věnovala své neteři, jediné dceři, kterou kdy budu mít. Pokud máte pocit, že od vás potřebuje taková slova slyšet to překrásné dítě choulící se někde uvnitř vás, obejměte ho a s pochopením a láskou mu je dopřejte. Ráda se s vámi o ně podělím.

Dýchej vzduch dálek z plných plic
Tvá duše je čistotou ryzí
Dneska máš sílu všech plachetnic
Tak jdi vstříc cestě, co ostatním mizí

Stojím tu v přístavu všedních dnů
Když letíš vzhůru do mraků
Neboj se! Věřím všem tvým snům
A naplněným zázrakům

I když jsem tady a ty tam
Cítím to sepětí duší
Objevuj, raduj se, strachy jsou tytam
Neboj se, tahle svoboda ti sluší

Ano, občas budeš plakat
Ale jindy se zas SMÁT!
Budu tvůj maják v přístavu
Pro tebe NAVŽDYCKY, NAVĚKY, NAPOŘÁD!

Každý prožíváme svou výjimečnou životní cestu. Někteří neměli šanci pocítit jakýkoli pevný bod, a přesto své životy statečně žijí. Řada z nás právě prochází nějakou formou utrpení. Každého tlačí jeho kříž, jen na jiném místě. Je ale důležité vědět, že i za těchto okolností se můžeme stát oním opěrným bodem, majákem v přístavu pro někoho druhého. A pokud tuto příležitost máme, neměli bychom ji promarnit bez ohledu na to, v jaké části svého příběhu se právě nacházíme. Dostane se nám pak převelikého daru, a sice stát se svědky cesty za dobrodružstvím někoho, na kom nám záleží a kdo nám bude barvitě líčit zážitky ze svých objevných cest, a my je tak budeme moci spolu s ním žít. Staneme se někým, díky komu budou tyto cesty možné. A to je krásné poslání.