Zachráněni

15.05.2024

Tak mám koně. Ne akvarijní rybičku, ne želvu, kočku nebo psíka. Já, městské dítě, mám koně. Nikdy jsem to neplánovala, ani po tom popravdě netoužila, i když mě svět koní fascinuje a mám ho ráda. Ale mít koně svého? To mě zkrátka v mých životních kulisách nikdy nenapadlo. Život to ale občas všechno tak nějak převrátí a zamíchá a připraví nám dobrodružství, o jakých se nám nezdálo. Poslední měsíce se nestačím divit, k čemu všemu mě sledy podivných náhod zavedly a kde jsem se to pak ocitla. Obvykle s úžasem ve tváři nad těmi půvabnými vyústěními. 

Přestala jsem věřit na náhody. Když se totiž dívám zpátky, připadá mi všechno to mé směřování až kouzelně zákonité. Pořád chci mít sice věci pod kontrolou, ale také se učím povolovat své sevření a rozlišovat, co je mnou ovlivnitelné a co už ne. A zbytečně se netrápit tím, že vždycky bude určitá část mého života mimo sféru mého vlivu. Učím se plynutí. Uhnout někdy životu stranou a nechat, aby se věci udály. Následovat svá vnitřní volání, tichá a slaboučká, často přehlušovaná hřmotem okolního světa a změtí křičících myšlenek. Stále se učím upustit uzdu běhu života, aby mě mohl občas naprosto iracionálně a krkolomně přenést do fascinujících míst, která by mi zcela jistě zůstala skryta, kdybych se držela přísně svých plánů a úhledných ukazatelů na vyšlapaných cestách. Učím se to. Nikdy ale nebudu v poklidu sedět v lotosovém květu s blaženým úsměvem na rtech, živena pránou a s bezmeznou vírou v řád a plynutí světa bez potřeby do něj zasahovat. Jak takovým lidem jejich lehkost bytí závidím! Jejich víra je opravdu dokáže přenést kamkoli. Pokud je ale mně něco vlastní, pak jsou to pochyby. 

Seznamte se, prosím. Na fotce je se mnou pan Waldi. Ale já mu říkám Waldíku nebo Waldíčku, a když zlobí (jsem tak šťastná, že už i zlobí a dovádí a má své bezstarostné chvilky), tak mu říkám rozpustile Waldemare. Při každém vyslovení jeho jména pořád cítím závan čehosi nadpozemského, magického. Za pár dní spolu oslavíme jeho první narozeniny. S mrkví a jablíčky, které má tak rád. Bude opravdu co oslavovat. To, že je tady, je totiž rovno zázraku. Waldíček už dávno neměl být. Je to zachráněné hříbě. Ach, jak bych si přála žít ve světě, kde průměr flíčku na boku zdravých mláďat nebude rozhodovat o jejich přežití. Bohužel však žijeme ve světě plném paradoxů, kde se pár barevných chloupků navíc stává ortelem smrti. V našem civilizovaném světě plném hřejivé humánnosti na straně jedné a krutých, přehlížených absurdit na straně druhé. 

Waldíček byl posledním zachráněným koníkem, se kterým se ale nepočítalo. Nebylo pro něho už místo. Půl roku žil kdesi na tyrolských pastvinách, aby bylo nakonec rozhodnuto, že není vhodný pro chov, a tak bude separován od stáda a utracen. Nikdy se nedozvím, co všechno zažil a čím si prošel. Ale bylo to zcela jistě zlé a bolavé. Má to stále vepsané v očích. Několik koní s podobným osudem se podařilo z italských Tyrol před Vánoci loňského roku zachránit a dopravit do Čech. Jejich osud nebyl totiž lhostejný Lence Vrabcové, ušlechtilé a laskavé ženě, která zasvětila záchraně koní svůj život. Stala se pro ně spásou a její spolek Bajan jejich útočištěm.

Zazvonil telefon... Je tu ještě jedno hříbě. Je krásné, ale neplní parametry. Odvezou ho na jatka. O jeho osudu se musí rozhodnout ihned. Lenka na vteřinu zaváhala. Už není místo. Navíc ranč přišel o vodu, a tak musela Lenka vozit koním každý den vodu z nedalekého rybníka. Běhala kolem svého stáda a nových italských přírůstků a padala vyčerpáním. Jak zvládne před Vánoci dalšího traumatizovaného koně, navíc půlroční hříbě? Bůh ví, v jakém je stavu... Komplikace se kupily. Ale ne, ona ho tam zkrátka nedokázala nechat umřít. A tak změnila jeho osud. A tím vlastně i ten můj.

Waldi... Smutné hříbě, které se všeho bálo a ze všeho nejvíc člověka, se nakonec zázračně s vypětím sil hrstky lidí dobré vůle ocitlo těsně před Štědrým dnem, v čase zázraků a splněných přání, mezi dalšími zachráněnými koníky na místě naděje. Nový domov, nové stádo, všechno nové... Přes veškerou péči a snahu si zvykal pomalu. A i když většina z italských koní našla hned zjara své nové majitele, Waldi ne a ne najít svého člověka, svého dvounožce.

Byl konec března, když jsem jela na ranč za Lenkou. Věděla jsem, že tam ještě budou poslední tři hříbata z Itálie, ale jejich historii jsem neznala. Brala jsem to zkrátka jako svou obvyklou radostnou návštěvu u koní. Když jsem přišla k ohradě, jedno z hříbat udělalo několik kroků směrem ke mně a zadívalo se mi do očí. Ty velké černé oči a překrásné dlouhé bílé řasy. Byl to pohled tak něžný, vlídný a hluboký. Svět se ztišil a rozostřil. Stáli jsme tam naproti sobě, jen on a já. Byl tak zvláštní, chyběla mu divokost, hravost mláděte, bezstarostnost. Jako by se starý moudrý kůň skrýval v těle hříběte. Waldi... Váhavě přišel blíž a nespouštěl ze mě oči. A já v sobě uslyšela to známé tiché volání, které mě vždy neklamně upomíná, že se děje něco významného. Netušila jsem v té chvíli přesně co, ale hluboce to rozeznívalo mou duši. Uchvátila mě kresba na jeho čele. Bílé chloupky ve tvaru mořského koníka. Dotýkala jsem se té křehké krásy a cítila jsem, jak se mé srdce plní láskou. Ten den si ode mě nechal nasadit ohlávku a šel se mnou na krátkou procházku. Dovolil mi hřebelcování, při kterém jsem dojatě naslouchala tlukotu jeho srdce. Šťouchal do mě nejistě čumákem, nechal se krmit, a dokonce mi dovolil stát po jeho pravém boku, což je z nějakého důvodu jeho citlivé místo. Ten den ve mě uvěřil. Bez mého přičinění. Waldi znovu uvěřil v člověka.

A tak si mě Waldi vybral. Hříbě, které mělo být v Itálii utraceno kvůli flíčku na boku. Cestoval za mnou stovky kilometrů a moc se bál. Všeho a všech. Podíval se na mě, chvíli ve mně četl a rozhodl se, že já jsem jeho dvounožec, jeho člověk. Byl si jistý. A já jsem to celé vstřebávala a promýšlela ze všech stran, ale jeho lásce jsem podlehla okamžitě. Teď se den za dnem stále víc a víc poznáváme. Obdivuju trpělivost a laskavost, které mi projevuje. Jak mi dovoluje stále větší blízkost, kterou si už i užívá. Jak si ode mě nechává načesávat patku, kterou si okamžitě rozcuchá. Když jsem od něj dneska odcházela a loučila se s ním, poprvé jsem ho pusinkovala na čumáček. A jeho to viditelně šimralo, ale držel a rozpustile frkal a pořád dokola svůj čenich té spršce polibků vystavoval. Vypadalo to, jako by se smál. 

Mám svého smějícího koně. Měl zemřít a nikdo ho nechtěl. Už teď vím, že je výjimečný, že je stvořený pro zázraky. Jeho přítomnost tiší vše bolavé a já s ním zažívám chvilky bezdůvodného štěstí. Učí mě vnímavosti k sobě samé i k němu a lásce k bytí tady a teď. A celý voní po bylinkách...

Někdy je těžké rozpoznat, kdo koho zachraňujeme. Možná zachraňujeme, abychom nakonec sami mohli být zachráněni.